V nemocném těle churaví i duše

PhDr. Marie Mezníková, HZS JčK České Budějovice

Publikováno:Zdravotnické noviny 9/29 ročník 58, str.21

Motto: „Cos dostal, mohou ti snad ukrást, ale kdo by ti mohl ukrást to, cos dal?“
(Antoine de Saint-Exupéry)

Nemoc tíživě doléhá na každého člověka. Způsobuje, často náhle, přechod ze stavu zvládání sebe a života do stavu ne-moci. Nemocný potřebuje po-moc, aby znovu nabyl moci nad svým tělem, prožíváním i konáním. Sám se může dostat až do stavu bez-moci, který bývá spojen se slabostí, beznadějí, rezignací... Vědomí vlády nad sebou a svým životem je totiž jedním z důležitých integrujících a úzdravných osobnostních činitelů.

Lékaři a další zdravotničtí pracovníci dělají vše pro to, aby nemocnému člověku ulevili od bolesti, vyléčili jeho nemocné tělo, často zachránili život. Ale je tady ještě nitro člověka, jeho duše, na kterou se někdy zapomíná.

Léčíme člověka, nejen jeho chorobu

Studentka v nemocnici s podezřením na závažné onemocnění. Leží v pokoji u okna, kde je buď horko, nebo zima (nejde vypnout topení) a jako spolupacientky má 3 staré babičky, jinak velmi milé, ale ty v noci buď nespí (šmejdí) nebo chrápou a přes den jim vyzvánějí mobilní telefony. Dívce se k původním potížím přidala viróza, je nevyspalá, zcela vyčerpaná. Ustaraná matka, která trpí spolu s dcerou, prosí lékařku, jestli by se s tím dalo něco dělat. Paní doktorka na to: „Co chcete, vždyť je v nemocnici.“

Nemocnice léčí konkrétní nemoc. Ale nemocný je člověk. Představme si, že by se nemocnice nejmenovala „nemocnice“, ale například „úzdravna“. Bylo by jí pak bližší pojetí péče o člověka v jeho celistvost

Je to těžká situace. I lékař je člověk, který má své emoce, nachází se v nějaké konkrétní (lepší nebo horší) životní situaci se složitým předivem sociálních vtahů. Se zapnutím bílého pláště se též „zapne“ do své profesní role a všechny své radosti i starosti musí odložit s „civilem“. A jak to udělat, jak skloubit odbornost s lidským přístupe

Plni emocí v nemoci

Pacienti si přejí, aby je léčili nejen špičkoví odborníci, ale také lidé, kteří umějí naslouchat, zajímají se o stesky svého pacienta, dokáží ho utěšit i dodat naději. Sestřičky by zase měly být „dobré víly“, plné úsměvů a laskavé péče. A systém zdravotnictví by měl také pamatovat na rodinu nemocného člověka, protože i členové rodiny jsou nemocí zaskočeni a zasaženi. Právě v systému rodinných vztahů se nemoc nějak projevuje, rozvíjí, zlepšuje nebo zhoršuje

Pacienti však dokáží být někdy nepříjemní, neukáznění, nároční, bolestínští, vztahovační, dokonce i agresivní. Omluvou pro tyto jejich projevy nechť je to, že nemocné nebývá jen tělo, ale i duše. Churavý člověk je plný nejistot, úzkosti, strachu, střídání pocitů naděje a beznaděje. Zvýšeně se pozoruje, svět se mu redukuje často právě na bolavé tělo a dále na bilanci dosavadního života, někdy je s tím spojen prožitek ztráty perspektiv. Co to znamená? Člověk plný takových emocí se stává zvýšeně egocentrickým. Snižují se zábrany, které si v průběhu života budoval v procesu sociálního učení a přizpůsobování. Dochází k jisté věkové regresi, v člověku nabývá vlády jeho vnitřní „dítě“ nad jeho „dospělým“. Ne-mocný člověk více podléhá e-mocím.

Zvýšená citlivost jako nástroj úzdravy

Nutno uvést, že nepřítel, se kterým člověk bojuje, nemusí být vždy skutečný, ale často je to představa o něm. A fantazie mohou být bujné, zvlášť když dostanou prostor. Tomu přispívá i nedostatek přiměřených, laikovi přizpůsobených informací, absence zájmu, pocit osamocení či pocit, že je člověk někomu na obtíž. Pro pečující zdravotníky nechť je důležité vědomí zvýšené sugestibility „bolavého člověka“. Té je však možno právě využít ve prospěch společného boje se skutečným „nepřítelem“. Kromě toho, že pacient podléhá negativním emocím, dokáže také být vděčný, poslušný, trpělivý, ukázněný...

Aby to dokázal, potřebuje cítit, že není sám, že za ním stojí někdo, kdo ho podpoří a kdo mu projeví náležitou úctu. Není k tomu třeba žádných speciálních rozhovorů, jde spíše o celkový přístup k nemocnému. Takový, kde je pacient partnerem zdravotníků, ne jen pouhým objektem jejich péče. Kde se mu dostane citlivě podaných informací. A kde jsou lékaři a sestřičky laskaví bez ohledu na to, jak se pacient projevuje. Důležité je vytvořit si k němu vztah bez ohledu na to, jestli je sympatický, nebo protivný. To je možné, když si takové projevy nebereme osobně, když si dokážeme zachovat jistý odstup, hranici mezi „já“ a „ty“.

K profesní roli zdravotníka patří dovednost správně vyvažovat exaktnost přístupu s přiměřenou osobní angažovaností. To podporuje rovnováhu při uzdravování těla, duše a snad i ducha nemocného člověka

Mocní dokáží posílit nemocné

Starší muž s vážnou diagnózou. Pan doktor si na pacienta udělá čas, aby mu podrobně vysvětlil vše, co s tím souvisí. Při tom citlivě reaguje na to, kolik „pravdy“ o nemoci dokáže muž v danou chvíli unést. Zve ho ke spolurozhodování o tom, jestli a kdy zahájí terapii. Mluví s ním o všech úskalích léčby a upozorňuje na zhoršenou kvalitu života. A kvalita života je také to, co dále pana doktora zajímá v průběhu léčby, kterou neposuzuje jenom podle hodnoty krevního tlaku, počtu krvinek a dalších fyziologických ukazatelů. I když pan doktor pacientovi vysvětluje, co ty počty znamenají. A navíc pacienta vždy vítá usměvavá sestra, která se při běžných úkonech stačí zeptat, jak se daří... Ten pán zde cítí zájem a spojenectví, není s tou nemocí tak sám. A vnímá, jak ho „moc“ lékaře posiluje, i on se tím stává „mocným“, tedy schopným úzdravy.

Není to příběh ojedinělý. Díky lékařům, sestrám i všem zdravotnickým zařízením, kde je poskytována taková komplexní péče. A kde se rozdávají úsměvy.