Místo psychologa HZS ČR v systému pomoci při mimořádných událostech
PhDr. Marie Mezníková, Hasičský záchranný sbor Jihočeského kraje
Předneseno na konferenci „Víme o sobě“ 30.11.2010 v Českých Budějovicích
Kde je místo psychologa? Pohybujeme se mezi dvěma krajními názory. Nikdy jsme psychologa neměli a nepotřebovali jsme ho, tak ho nepotřebujeme ani teď - naproti tomu: Tam, kde lidé mají starost, trápí se, něco se jim stane, jsou v krizové situaci - zavoláme psychologa, aby „to nějak vyřešil“. Krátká historie psychologické služby u HZS je hledáním a vyvažováním toho, kde, kdy a jak může být psycholog užitečný.
Psychologická služba byla u HZS zřízena v roce 2002. Úkoly jsou dané zákonem a pokynem generálního ředitele HZS. Týkají se 3 oblastí: péče o hasiče, péče o oběti neštěstí a podíl na personální práci, konkrétně zejména zjišťování osobnostní způsobilosti pro služební poměr. Jestliže psycholog nedá kladné stanovisko, nemůže uchazeč být do služebního poměru přijat. Tak by se měli vyloučit jedinci, kteří se pro práci hasiče nehodí a snižuje se riziko, že náročné zásahy budou mít negativní dopad na psychiku zasahujícího hasiče, že by to bylo nad jeho síly. Hasiči se ještě někdy obávají, že by se psycholog, právě pro to „testování“, mohl nějak podílet na jejich případném vyloučení od sboru a lidsky je to pochopitelné. Ale pozvolna se přece daří získávat jejich důvěru v to, že psycholog je zde pro ně a že jim neublíží.
V anketě, která proběhla v HZS v rámci celé ČR na začátku roku 2009, odpovědělo 30% hasičů kladně na otázku „Využije-li hasič pro sebe péči psychologa, negativně to ovlivní další vývoj jeho kariéry“. 70 % hasičů odpovědělo nesouhlasně. Mají důvěru v psychologa? To by nebylo špatné…Ale je tady těch 3O%, a mezi nimi mohou být i takoví, kteří by někdy psychologickou péči mohli potřebovat, ale pro své obavy a nedůvěru ji nevyužijí. Tady vidím další možnost prohloubení péče o hasiče, ale je to otázka času, trpělivého hledání vzájemné důvěry. Organizace je povinna péči nabídnout, mít ji k dispozici (podle § 77 služebního zákona), ale nemůže ji nikomu nařídit.
Pojďme se podívat na druhou oblast působení psychologa, a tou je péče o lidi zasažené mimořádnou událostí. Zdá se, že toto „místo“ psychologa je pro většinu hasičů, ale i pro management dnes už poměrně dost srozumitelné, řada hasičů dokonce vidí uplatnění psychologa hlavně zde. Podle uvedené ankety si 95% hasičů myslí, že psycholog má poskytovat pomoc obětem MU. Řekla bych, že tento názor ukazuje značný posun od počátečních rozpaků, co by byl psycholog na místě události platný, ke zkušenosti, že pomoci může. A to jednak obětem a jejich blízkým, ale i hasičům tím, že převezme péči o zasažené na místě události. Jak to konkrétně vypadá, co tam děláme?
To je téma na samostatný referát a já bych nechtěla vzbudit dojem, že to je to stěžejní „místo“. Jenom tedy velmi stručně, cílem naší intervence je psychická stabilizace zasaženého člověka, to znamená poskytnout oporu a vědomí, že není sám, pomoci orientovat se v situaci a v tom, co se dá právě teď udělat, co zvládne sám a co s pomocí blízkých...Myslím, že to je cíl nás všech, kdo se zabýváme psychosociální pomocí, to je naše společné téma s ostatními přednášejícími...Rozdíl je v čase, kdy se se zasaženými potkáme a potom, jak dlouho je provázíme. Psycholog HZS je na místo události povolán Operačním střediskem v rámci zásahu hasičů. A působíme přímo tam, kde se neštěstí stalo, po dobu trvání zásahu nebo zůstáváme ještě určitý potřebný čas po odjezdu hasičů. Ale mám i zkušenosti, že jsem za zasaženými lidmi šla přímo do jejich rodin. V tom případě musí být přístup k nim obzvlášť citlivý a nevtíravý. Naskýtá se otázka, zda je na místě události možná spolupráce s dobrovolníky NNO.
Asi se nedá zobecňovat, záleží na charakteru události, např. při loňských povodních jsme působili v terénu společně, ale jinak si spíše umím představit následnou péči dobrovolníků v dalších dnech po události. I pro nás je to velká pomoc, když můžeme od zasažených lidí odejít s nabídkou další pomoci, a to od humanitárních organizací – lépe se tato pomoc nabízí, když nejde jen o to, že si ještě někdo „přijde popovídat“, ale když vím, že může nabídnout i konkrétní pomoc humanitární. A tuto možnost máme díky spolupráci a díky dobrým vztahům se zástupci Charity, Adry i Červeného kříže; společně se školíme, cvičíme, setkáváme se. S Červeným křížem mám i zkušenost spolupráce přímo na místě události.
Byla to náhoda, že jsem s Radkou a Jitkou byla právě v terénu, bylo to při povodních, když mě z Operačního střediska povolali k závažné události, kde byli nejen zasažení občané, ale i zranění hasiči. Na místě události jsme byly všechny současně a pak jsme se podle vývoje situace mohly rozdělit tak, že Radka s Jitkou zůstaly se zasaženými a já jsem mohla jít za našimi hasiči. Nakonec jsme se společně věnovali zasaženým, kteří trávili určitý čas na hasičské stanici. Byla to velmi těžká situace a já jsem byla vděčná, že nejsem na tu tíhu sama. Ostatně i jiné zkušenosti ze zásahů ukazují, že psychosociální pomoc je třeba poskytovat v týmu, event. ve dvojici.
Spolupráce s dobrovolníky je nastavena, ale stále je to takové nesystémové a já si kladu otázku, jestli to může být jinak a jak. Povolá je někdo, když bude potřeba? A když se oni o události dozví, bude moci někdo z nich přijet? Za jak dlouho? Čím pojede a kdo to zaplatí? Těším se, že i naše konference posune tyto věci kousek dopředu.
Jak vypadá péče v situaci, když jsou v roli zasažených hasiči a jak péči přijímají? Nejprve opět data z uvedeného anketního šetření – 82% hasičů souhlasí, že je dobré, že při zvládání pozásahového stresu mohou využít pomoci psychologa. 41% hasičů dále uvedlo, že mají dobrou zkušenost (přímou nebo z doslechu) s poskytováním psychologické pomoci po traumatickém zásahu. A 15% naopak uvedlo špatnou zkušenost (opět přímou nebo z doslechu). Tyto zkušenosti, ať už pozitivní nebo negativní, nejsou bohužel blíže specifikovány. 15% je poměrně hodně na to, aby se budovala špatná pověst psychologické služby. Z chyb je třeba se poučit. Ale i z dobrých zkušeností.
A tak jsem se s odstupem času zeptala hasičů (vybrala jsem jich 5), u kterých jsem po náročné události intervenovala, jak tuto aktivitu vnímají. Intervence spočívala v tom, že jsem hasiče po události kontaktovala a nabídla jim svou podporu - u někoho se následně jednalo o jeden rozhovor, u někoho to byly rozhovory opakované. (poznamenávám, že se jednalo o rozhovory důvěrné, nesloužily dalším účelům, ani informace z nich nedostali nadřízení). Pro následné „šetření“ jsem použila krátký strukturovaný rozhovor. Na otázku, zda podle nich bylo správné, že za nimi po události přišla psycholožka HZS, odpověděli 4 jednoznačně, že ano (uváděli: bylo to povzbuzující, bylo to dobré hlavně později, zpočátku chodí hodně lidí, kteří pak přestanou), jeden řekl, že to nebylo to potřeba, protože neměl psychické problémy, ale že to špatně nebylo, protože někdo jiný by to mohl potřebovat. V čem to bylo pro dané hasiče užitečné? Říkají: mohli se vypovídat, ventilovat pocity, přemýšlet o tom s někým, ve smyslu, co bude dál, když to šrotovalo v hlavě, probrat různé varianty, dále možnost mluvit s psychologem jako s nestranným člověkem z organizace, komu lze říct některé věci, komu se dá věřit. Nikdo z oslovených neuvedl, že by ho intervence nějak obtěžovala. Jeden hasič měl prý na začátku obavu, že se budu ptát, jak to bylo, ale to se nestalo. Péči psychologa by v podobné situaci kolegům doporučili 3 z oslovených hasičů, jeden by to nechal na rozhodnutí každého konkrétního člověka, i když on to uvítal a jeden považuje takovou intervenci za prospěšnou při déletrvajících zdravotních potížích. Další otázka byla, zda hasiči mají pro psycholožku HZS nějaké doporučení. 4 nic nenapadlo, jeden by považoval za užitečné, aby trávila více času ve směnách a byla s nimi více u zásahů. Z pěti hasičů se tři neobávají zneužití informací o nich, jednoho napadlo, že se informace dají zneužít a jeden uvedl, že mi věřil, protože jsem pod slibem mlčenlivosti a také že se známe, ale u někoho cizího by to mohlo být jiné.
Získané poznatky nelze jakkoli zobecňovat chtěla jsem se pouze s Vámi podělit o několik konkrétních názorů a postojů. Aby byla moje práce smysluplná, měla by být postavena na důvěře. A já doufám, že se ji postupně daří získávat. To je ostatně patrné i v tom, že hasiči využívají psychologické poradenství při řešení různých osobních, rodinných i pracovních starostí.
Řekla bych, že k péči o hasiče patří také školení v poskytování první psychické pomoci na místě události. Mezi hasiči je zájem o tuto problematiku, i když většina z nich přirozeně disponuje potřebnými dovednostmi. Naše školení jim pomáhá ujasnit si, co zasažený člověk potřebuje, jak k němu přistupovat a hlavně podpoří jejich přirozené nastavení být lidský. Říkám jim „jste hasiči a těmi zůstáváte, i když absolvujete naše školení, nechceme z vás dělat laické psychology, lidé vidí, že jste hasiči, pomůžete jim tím, že budete s nimi, postaráte se o jejich základní potřeby, poskytnete jim podporu, budete jim naslouchat a nebo s nimi mlčet, když to bude třeba.“ Máme od hasičů odezvy, že využívají poznatky a dovednosti z daných školení a mají z toho dobrý pocit, že svou odbornou práci dokáží s větší jistotou rozšířit o ten lidský rozměr. Také jim to pomáhá zvládnout některé pro ně náročné situace, např. kontakt s pozůstalými, kde neuplatní své dobře zvládnuté hasičské řemeslo, ale potřebují i jiné dovednosti. Není třeba být psycholog, aby člověk pomohl. A také hasičský psycholog je v kraji jen jeden, většinou vzdálený od události, za to hasiči jsou vždy na místě.
A tak se přes péči o oběti neštěstí zase vracím zpátky k hasičům. Své místo v rámci řešení mimořádných událostí vidím především u nich, v naší společné práci, ve vzájemném předávání zkušeností, i já se od nich stále učím.
Zde je ještě na místě zmínka o naší spolupráci se členy týmu posttraumatické péče. Tento tým je skupina hasičů, kteří dobrovolně, jen z vlastního zájmu dělají kromě své běžné práce ještě něco navíc. Školí se, aby si osvojili některé psychologické poznatky a dovednosti, které mohou využít sami pro sebe, také pro podporu kolegů v rámci své směny nebo se na ně může obrátit kdokoli z hasičů při zvládání pozásahového stresu příp. i při řešení osobních starostí. Znalosti využijí významně ve vztahu k zasaženým lidem v rámci své činnosti u zásahu. Ale mohou být i speciálně povoláni, ať už sami nebo spolu s psychologem. I to už je realitou, i naše týmy se dostaly do „hasičského“ povědomí - mají také v systému pomoci při mimořádných událostech své místo.