Co Potřebují zasažení, co potřebují pomáhající

PhDr. Věra Müllerová

Předneseno na konferenci „Víme o sobě“ 30.11.2010 v Českých Budějovicích

Anotace:
Příspěvek k otázce „etický rozměr pomáhání“ v krizové situaci, kdy jsou ohroženy či zcela rozvráceny základní životní hodnoty. Podpůrná intervence v takové situaci má být zasaženému člověku prospěšná, má ho podpořit, nesmí ho poškodit. Jedním z nástrojů pomoci je rozhovor. Zasažení potřebují přijetí a sdílení, aby jim bylo nasloucháno. Dobře vedeným rozhovorem podporujeme zasažené v tom, aby si dokázali pomoci sami. Pomáhající se připravují na to, jak dobře rozhovor vést. Je důležité učit se odborné poznatky, ale také kultivovat svou osobnost. Umět soucítit, být empatický.
Také pomáhající potřebují podporu a péči o sebe. V příspěvku se budeme věnovat zejména zasaženým, ale uvědomme si, že zítra se role mohou obrátit. To nás povede k větší vnímavosti. Všichni potřebujeme i pokoru a víru, že krizovou situaci společně zvládneme.

Šíře pomoci člověku, zasaženému mimořádnou událostí je velká. Jako první je vždy záchrana života zdraví a majetku, praktická materiální první pomoc, (přístřeší, léky, nápoj, jídlo, čerpadla, košťata, rukavice, savo, holínky.) K první krizové pomoci patří také informace. Přímo zasažení potřebují informace jasné, srozumitelné, nikdy ne lživé. A nikdy nesmí pomáhající slíbit něco, co nemůže splnit. Důležitá je návaznost, týmová práce. Co jeden dělá, na to musí navázat další. Podpůrná intervence v takové situaci má být zasaženému člověku prospěšná, má ho podpořit, nesmí ho poškodit.

My se soustředíme na podpůrný „následný“ rozhovor, který je veden mezi dvěma lidmi - pomáhající a ten, kterému je pomáháno (poté, co proběhla první krizová intervence - co tam již byli ti, co zachraňují životy a majetek.)

Literatura týkající se odborného vedení rozhovoru, „řešení problému“, je dosažitelná a dobrá, specializovaná dle oborů. V terénní příručce pro pracovníky psychosociálních a humanitárních služeb můžeme číst dobrou praktickou osnovu na vedení rozhovoru při krizové intervenci. (MVČR 2001, str. 13)

1) určit a vymezit problém

2) posoudit schopnosti přeživšího fungovat a zvládat zátěž

3) vyhodnotit dostupné zdroje

4) vytvořit a uskutečnit plán.

A my se teď budeme věnovat rozhovoru ještě z jiného úhlu pohledu. Zamysleme se teď prosím a položme sami sobě otázku. Co já potřebuji, /Co bych potřeboval/a, když se ocitnu v těžké krizové situaci, co mi pomáhá, co mě podporuje, co mě posílí? Každý odpovíme trochu jinak, ale v některých očekáváních / potřebách se budeme shodovat. ….

Rozličné průzkumy ve zdravotnictví a sociální práci a také práce se studenty v seminářích na zdejší Universitě se shodují v tom, že člověk v nouzi potřebuje přijetí a sdílení, aby mu bylo nasloucháno. Člověk zasažený mimořádnou událostí se ocitl v situaci, kdy jsou některé jeho životní hodnoty ohroženy, rozvráceny, zcela zcizeny. (poničená zahrada, či pole, ztracená zvířata, která jsme měli rádi, dům, který voda vzala, někdy dokonce blízký člověk, který zemřel… .se nevrátí). Krizi „ze ztráty“ (jak se takové krizi říká) nelze v současnosti vyřešit, situaci je třeba postupně přijmout, adaptovat se na ni, postupně hledat řešení, někdy i nový smysl života. Zasažený potřebuje někoho, kdo je nablízku, potřebuje sdílení a povzbuzení.

Jak vést rozhovor, aby byl pro zasaženého užitečný?

Rozhovor je setkání dvou lidí. Naslouchání druhému člověku je jádrem rozhovoru. Je třeba uvědomit si rozdíl mezi „slyšením“ a „nasloucháním“. Slyšení je pasivní, (mohu např. dobře slyšet člověka, ale nerozumím mu, protože mluví cizím jazykem). Naslouchání je aktivní, vychází z pochopení a porozumění tomu, co slyšíme. Můžeme to trefně vyjádřit jako „myslet hlavou toho druhého“.

„protože jsem nenaslouchal člověku, s nímž jsem hovořil, nic jsem se nedozvěděl, nenavázal jsem s ním kontakt a nemohl jsem mu pomoci“ - Michel Quoist

Jaro Křivohlavý mluví o třech způsobech naslouchání. Naslouchání ušima - slyšíme slova … naslouchání očima - vidíme výraz obličeje, odečítáme emoce, gesta, celkový vzhled… naslouchání srdcem - nasloucháme tomu, co je „skryto hlouběji“, co nelze vidět a slyšet v rozhovoru. Hezky to vyjádřil Exupery: správně vidíme jen srdcem. Tak jako nasloucháme celí, (ušima, očima, srdcem,) také sdělujeme„celí“.

Některé problémy a rizika naslouchání (co nás omezuje).

Problém je již v tom, že jen málo slov má jediný význam, slovo má řadu různých významů, (oko, hlava) význam je navíc vždy jen přibližný, to skrývá nebezpečí nesprávného pochopení. Je třeba se ptát, reflektovat, zjišťovat, co partner / zasažený člověk potřebuje, s čím chce pomoci, co očekává. Problémem jsem také já sám (já pomáhající). Rozumím tomu, co slyším, podle sebe, při naslouchání druhému se zabývám sám sebou, vlastními problémy, třeba nevědomě, a podle toho interpretuji sdělení - nesprávně.

C.Rogers k tomu říká: „největší překážkou naší sociální komunikace je naše vrozená tendence neustále hodnotit a soudit, vyjadřovat se ke všemu buď souhlasně, nebo nesouhlasně. Přitom hodnotíme na základě našich vlastních měřítek a v rámci našeho vlastního pojetí. Namyšleně se domníváme, že to, jak my vidíme situaci, je jedině správné. Důsledkem toho pak je, že se nechápeme a že si nerozumíme.“

Pomáhající také prožívá úzkost, ta může být zdrojem neporozumění. Úzkost může vzbuzovat sama situace, ve které je partner / zasažený. (co kdyby se něco tak hrozného stalo mně), úzkost může vznikat ze samotného průběhu rozhovoru. Pomáhající si klade s úzkostí otázku: „Jak na to mám reagovat, co mám říci, aby to nevypadalo hloupě… atd. Naslouchání je umění, kterému jsme se ve škole neučili, Je třeba se ho učit po celý život, je to důležité i v našem osobním životě, v rodinných a partnerských vztazích.

Dobře vedeným rozhovorem podporujeme zasažené v tom, aby si dokázali pomoci sami.

Jedná se o povzbuzování a vedení zasaženého / partnera k lepší orientaci v situaci, ve které se nachází, uvědomění si možností, které existují, posouzení těchto možností umět zvolit jednu z možných cest. Pomáháme člověku hledat zdroje podpory v sobě samotném a také v prostředí, kde žije. Říkáme tomu zplnomocňování, - člověk přestává být bez-mocným a stává se mocným, tj. schopným sám se rozhodnout a ovlivňovat svůj život.

Kdo je pomáhající? Jak se připravují na „pomáhání“? Co potřebují?

Pomáhající se připravují na to, jak dobře rozhovor vést. Je důležité učit se odborné poznatky oboru, umění vést rozhovor, ale také kultivovat sami sebe. Umět soucítit, být empatický. Učit se vnímavosti k duševním i k duchovním potřebám člověka - s neštěstím přicházejí otázky po smyslu života, jedná se o hranici života a smrti - učit se vnímavosti i vůči rituálům, které mocně napomáhají vyrovnávat se se ztrátou, zármutkem, smrtí. Nebýt „chladný expert“. Učit se dávat do souladu lidské soucítění, účast a profesionální přístup.

Také pomáhající potřebují podporu a musí umět pečovat také o sebe. (Sebereflexe, odpočinek, relaxace, supervize). To je také velmi důležité téma, necháme na jindy)

Věnovali jsme se zejména člověku, kterého zasáhla mimořádná událost, ale uvědomme si, že zítra se role mohou obrátit. (lékař je zítra pacient) To nás povede k větší vnímavosti. Všichni potřebujeme i víru, že krizovou situaci zvládneme společně.

Literatura:

Křivohlavý. (1993) Povídej, naslouchám. Praha: Návrat

Gjuričová, Š., Kubička, J. (2003). Rodinná terapie systemické a narativní přístupy. Praha: Grada.

MVČR (2001) Terénní příručka pro pracovníky psychosoc.a humanitár.služeb,kteří se angažují při hromadných neštěstích většího rozsahu.(De Soir Eric, přeložila Baštecká 2001)

Müllerová, V. (2004). Rodinné rituály v terapii. Konfrontace 2, 96–97.