Referát, přednesený na 8. ročníku konference požární ochrany  „Červený kohout“ dne 11.5.2005

PSYCHOLOGIE CHOVÁNÍ ČLOVĚKA ZA MIMOŘÁDNÝCH SITUACÍ

PhDr. Marie Mezníková, psycholog HZS Jihočeského kraje

 

Naše chování je za běžných okolností celkem dobře předpověditelné, naše reakce se většinou pohybují v mezích určitého očekávaní ze strany okolí. Pokud nějak vybočíme, hned to vzbudí pozornost. Při tom můžeme být přesvědčeni, že reagujeme na nějaký vnější podnět, např. se „oprávněně“ zlobím na syna, že přinesl ze školy špatnou známku, zatímco on si myslí, že se tolik nestalo a že moje reakce je projevem mé přísnosti. Každý má svůj díl pravdy.

Naše reakce na vnější podněty jsou  determinovány vnitřními předpoklady, individuálními vlastnostmi a postoji.  Také na zátěž reagujeme různě, v souladu se svým temperamentem. Ale existují situace – náhlé truamatické události, které zasahují hluboce do života každého člověka. I když  každá taková  situace má svá specifika, dají se popsat určité typické projevy chování a prožívání, které danou situaci provázejí. Porozumění tomu, co se s námi  děje, může napomoci účinnějšímu zvládání a tím i zmírnění dopadu působení události na naše duševní, příp. i tělesné zdraví.

 

Co je mimořádná situace?

Podle zákona č. 239/2000 o integrovaném záchranném systému se rozumí mimořádnou událostí  „škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy a také havárie, které ohrožují život, zdraví a majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací.“

Z psychologického hlediska se jedná o takovou událost,  která přesahuje běžnou lidskou zkušenost, je náhlá, nepředvídatelná a neovladatelná. Tedy hraniční situaci, kdy není zprvu jasné, je-li vůbec v možnostech člověka ji zvládnout.

Skutečnost běžně vnímáme jako známou a předpověditelnou. Víme, že se neštěstí dějí, ale nepředpokládáme, že  právě nás by mělo  potkat  něco mimořádného -  tento důležitý obranný mechanismus, tzv. popření reality nám pomáhá vyrovnat se s různými katastrofami, k nimž dochází v našem blízkém nebo i vzdálenějším okolí. 

Uvedený  poznatek  dokládají i výsledky výzkumu Psychologického ústavu AV ČR Brno a České katolické charity, který měl za cíl m.j. zmapovat a popsat, jak lidé prožívali skutečnost povodní v r. 2002 v ČR  (referát Mgr. Kohoutka a kol. odezněl na konferenci Psychosociální pomoc v situacích mimořádných událostí v září 2004 v Praze). Podle těchto výsledků zažívalo 47% respondentů (výzkum se týkal 492 domácností) před příchodem povodně pocit, že blížící se ohrožení není reálné.

Také nedávná zkušenost z Jihovýchodní  Asie ukazuje podcenění blížícího se nebezpečí – na záznamech jsme mohli vidět, jak mu naopak ještě mnozí běželi ve své přirozené zvědavosti vstříc…

Tento, za normálních okolností zdravý mechanismus, však může komplikovat naši připravenost na mimořádné situace a jak jsme se přesvědčili, v dané situaci působí jako kontraproduktivní. Z těchto zkušeností vyplývá  požadavek, aby v situacích ohrožení byli lidé včas jasně a srozumitelně varováni, aby se jim dostávalo přiměřených informací i konkrétních pokynů k tomu, co dělat. Zde je důležité držet se jednoduchosti a srozumitelnosti vzhledem ke zvláštnostem reagování lidí, zasažených náhlým traumatem.

 

Zážitky vlastního ohrožení boří všechny  jistoty a často vedou k přechodným nebo i trvalým psychickým změnám. Jde o to, že člověk je vystaven v krátkém čase extrémní zátěži. Určitá míra stresu je přirozenou součástí života. Při postupném dávkování a nižší intenzitě zátěžové  situace si můžeme přivyknout, v určité míře nás stres  pozitivně aktivizuje.

Do jaké míry bude situace prožívána jako stresová, záleží na tom, jak je daný jedinec psychicky odolný, dále jaký význam přisuzuje dané situaci a také možnost sociální opory.

Některé situace  jsou však tak intenzivní, nenadálé nebo nezvladatelné, že vyvolávají prožitek tísně a traumatickou odpověď v každém zúčastněném.

Co se s námi děje v situaci ohrožení? 

Do několika vteřin se spouští tzv. „akutní reakce na stres“, kdy dochází k četným fyziologickým změnám, doprovázeným charakteristickými změnani chování a prožívání.  Tyto reakce jsou řízeny vegetativním nervovým systémem a nejsou ovladatelné vůlí. Jejich podstatou jsou obranné reakce, které maximálně mobilizují rezervy a síly jedince. Jedná se o výraznou aktivaci organismu, která u našich prapředků vedla k úniku z ohrožující situace. Je to tzv. rekace typu „útok nebo útěk“.

V různé intenzitě a podobě se vyskytují tyto projevy: zvýšené svalové napětí, silné pocení, zrychlení tepu a dechu, třes rukou nebo i celého těla,  psychomotorický neklid, nesoustředěnost, těkání, nápadná mimika, zvýrazněné projevy emocí, objevuje se pláč, nářek, křik, agresivita. V takové situaci člověk nevnímá bolest a zranění a má velkou kapacitu síly a energie – může být tudíž schopen mimořádných výkonů. Někdy se můžeme setkat také až s nadměrnou a neúčelnou aktivitou. Ta je vlastně obranou proti prožívání, které je příliš neúnosné, zraňující. Mohou se objevit i emoce, které nejsou přiléhavé  tragické situaci – např. smích. Také je charakteristické subjektivní zkracování prožívání času,  proto je třeba počítat  s nepřesnými údaji, pokud nám je v tomto směru budou zasažené osoby poskytovat.  Dále  se zhoršuje schopnost komunikace. Zasažení lidé mají překotné tempo řeči, mluví rychleji než myslí a na druhé straně mají zhoršenou schopnost vnímat verbální řeč. Proto je třeba s nimi komunikovat jednoduše, důležité pokyny opakovat, případně i napsat.

Někdy se v traumatizující situaci může namísto popsané aktivní reakce objevit jiný typ akutní obranné reakce, a to pasivní (tzv. „mrtvý brouk“).  Z fylogenetického hlediska je to starší reakce, spojená s tím, že se živočich „staví býti mrtvým“ - chrání se před napadaním nepřítelem tak,  že nabývá skutečně některé znaky mrtvého tvora. Člověk, který takto reaguje, se tak podvědomě chrání  před přívalem neúnosných emocí. Podkladem této reakce je zpomalení fyziologických procesů. Objevuje se strnulost, omezení pohybu, příp. nemotorné, nekoordinované pohyby, je patrná minimální mimika, výraz obličeje je strnulý, příp. se může objevit „nejapný“ úsměv, zornice jsou rozšířené. Člověk je bledý, má promodralá ústa, objevuje se studený pot a zimnice, výrazně se snižuje citlivost celého těla. Projevem fyziologických změn může být také pomočení. Ve vnímání času dochází u tohoto typu reakce k výraznému zpomalení, krátký okamžik je prožíván jako nekonečně dlouhý. Člověk má zvláštní prožitky derealizace – pocit neskutečna, ocitnutí se v jiném prostoru. Komunikace také bývá obtížná, člověk  s tímto typem rekace ještě méně reaguje na verbální sdělení a ve stavu paniky a úzkosti může mít i pocit, že se zbláznil, o čem se však bojí mluvit.

Lidé s pasivním typem reakce mohou uniknout pozornosti zachránců, neboť nebývají tak nápadní, ničeho se nedomáhají, mohou budit dojem, že situaci zvládají „rozumně“.  Nebezpečí je zde v tom, že tato prvotní reakce má tendenci zvrátit se do reakce aktivní se všemi průvodními projevy, kdy by si člověk event. mohl i ublížit nějakou nenadálou aktivitou.

 

Měli bychom vědět, že všechny popsané jevy jsou  přiměřené, slovy V. Frankla: „V abnormální situaci je abnormální reakce právě normálním chováním.“

 

Málokdy se v krizi vyskytuje izolovaný jedinec, častěji se jedná o podmínky, kdy situace zasáhne celou skupinu. Mluvíme zde o hromadných neštěstích. V takových situacích hromadné psychické zátěže podléhá jednotlivec ještě vlivu působení sociláního ovzduší skupiny. Každý člen skupiny přináší do situace svou svéráznou roli, přičemž sám jakoby své individuální charakteristiky ztrácí.  V takovém společenství se prosazují psychologické mechanismy sugesce a nápodoby. Skupinové chování může nabývat povahy tzv. davu.

„Dav“ charakterizuje sociální psychologie  jako specifický společenský útvar, seskupení lidí, mající silný emocionální náboj, které sdružuje společný objekt nebo činnost. K jeho vzniku dochází spontánně, náhle, nečekaně. Dav se stává sevřenou a jednotnou skupinou, která je schopna mimořádného hrdinství a obětavosti, nebo naopak bezohlednosti a brutality.

Náhlé hromadné zděšení vyvolává úzkostné a impulzivní reakce – tzv. paniku. Je to projev vysoce aktivizovaného pudu sebezáchovy, vedoucí k okamžitému a chaotickému úniku z předpokládaného nebezpečí. Připománá to reflex stádnosti, popisovaný u zvířat, kdy ohrožení existence vede ke zdánlivě stejnosměrnému úniku z místa ohrožení. Ve skutečnosti však každý jedinec prchá na úkor druhých, sice se drží udaného směru, ale usiluje o vlastní přežití bez ohledu na ostatní příslušníky stáda. To je projev biologického zákona boje o život, zákona vítězství silnějšího.

Pokud se v takové situaci najdou silní jedinci, kteří stav bezradnosti zvládnou, najdou aktivní obranu a  reagují tudíž pro ostatní přijatelným způsobem, stávají se příkladem, který také skupina následuje a k panice nemusí dojít.

V situacích hromadných neštěstí je důležité předcházet rozvoji panických reakcí rozhodným vystoupením,  rozvážnou reakcí a konkrétními pokyny, co dělat. Také  nabízet jakékoli pozitivní aspekty, na které je možné upnout myšlenky přítomných. Důležité je poskytovat zasaženým lidem informace, byť bychom v první fází jen komentovali to, co se pro záchranu děje. Informace mají být  stručné a jasné a zásadně pravdivé.

 

Jak vidíme, v mimořádných událostech se člověk chová „mimořádným“ způsobem. Co z uvedených skutečností vyplývá pro prevenci i pro účinnou psychologickou pomoc obětem mimořádných událostí?

V oblasti prevence můžeme usuzovat více směry – jaká technická opatření jsou účinná? Zde je třeba pamatovat, že jejich spolehlivost je vždy v součinnosti s lidskou spolehlivostí. To znamená, že pokud selhává člověk, selže i technika. Dále jak my sami jako možné oběti jsme vybaveni pro svou ochranu a nakonec jak jsme připraveni pomoci jako náhodní účastníci mimořádné události nebo jako profesionálové?

Jako občasné bychom měli mít základní informace ve smyslu instrumentálních návodů. Důležitá je osvěta. Víme opravdu, jak se zachovat např. v případě požáru, hromadné havárie apod? Vzpomínám si na paní, která po požáru v domě, kde bydlí,  trpěla posttraumatickou reakcí a když se svěřovala se svými potížemi, zároveň se pochlubila, že ji hasiči pochválili, že vypnula elektrický proud, když začalo hořet. Napadá mě – kolik lidí se takto zachová? Zvláště když víme, že při působení náhlých podnětů u nás často  převáží emocionalita nad racionálním vyhodnocením situace.

Koncepce ochrany obyvatelstva hovoří o informovaném a sebevzdělaném občanovi. Krajské úřady ve spolupráci s HZS vydávají pokyny, jak se správně chovat v mimořádných situacích, ale zafixujeme si je dostatečně, když nepředpokládáme, že právě nás by něco takového mohlo postihnout? Líbí se mně informační pohlednice, distribuované HZS Jihočeského kraje, s heslovitými pokyny. Takové informace se snadno dostanou do našeho podvědomí (princip reklamy) a pak mohou být i účinné. Přimlouvala bych se za jejich co největší rozšíření.

Dostatek informací a návodů (podnětů) k chování přispívají ke zmírnění  pocitů bezmoci, které se vyskytují  na počátku stresové rakce. Podle studie Psychologického ústavu AV Brno, zmíněné v úvodu,  byl pocit bezmocnosti nejtypičtějším pocitem ve fázi  příchodu povodně a vyskytoval se u 45% respondentů.

Domnívám se, že připravenost na mimořádné situace má dvě oblasti – jednak soubor „instrumentálních návodů“ a jednak znalost a ovlivnitelnost psychických a fyziologických pochodů a regulačních mechanismů, které za extrémních situací limitují náš život.

V koncepci ochrany obyvatelstva se v souvislosti  s ochranou sebe sama i pomocí ostatním potřebným  hovoří m.j. o první zdravotnické pomoci. Myslím, že je užitečné myslet i na zásady „první psychologické pomoci“. Jak říká P. Drašar:  „Přežití je téměř ze sta procent otázka myšlení a psychiky. Postarejte se nejprve o svůj mozek, on se pak postará o vás“ . K lidem, zasaženým mimořádnou událostí, se v první fázi nedostanou odborníci na duševní zdraví, ale spoluobčané a záchranáři a ti  by měli mít základní informace o tom, jak člověk v krizi reaguje a jak se k němu chovat.

Jistě je na prvním místě záchrana životů a majetku. Dále je důležité  postarat se o základní potřeby organismu (zajistit teplo a klid,  podávat tekutiny, pokud to příp. poranění dovolí). Z psychologického hlediska je v přístupu ke konkrétní postižené osobě důležité  projevit běžnou lidskou účast. Tedy dát najevo zájem, mluvit s postiženým o tom, co se stalo, naslouchat mu, akceptovat jeho emoce, dát prostor pro jejich ventilaci,  nehodnotit. Mluvit trpělivě, klidným hlasem, ptát se ho, co potřebuje. Doporučuje se poskytnout i skutečnou fyzickou podporu, „půdu pod nohama“ – pevně se postavit, opřít o zeď, posadit se, nabídnout uklidňující fyzický kontakt. Dále zaměřit se na dech, připomínat hluboké dýchání do hrudníku, do břicha, připomínat „nádech, výdech…“ Pokud je to možné, je v další fázi účinnou pomocí zapojení postiženého člověka do nějaké konkrétní aktivity - pomoci mu tak získat pocit vlády nad chodem událostí.

Dobře zvládnutá komplexní první pomoc v krizové situaci napomáhá dalšímu zpracování truamatu u postiženého a je součástí prevence tzv posttraumatické stresové poruchy, která se následně u některých zasažených může rozvinout. Emoční zranění může být  totiž bolestnější než fyzické a může se také hůře a déle hojit.

 

V závěru chci poděkovat organizátorům konference za prostor, který zde dostalo psychologické téma. Myslím, že je dobré, že  můžeme společně přemýšlet, jaký  člověk vlastně je a jak reaguje v mimořádných situacích. Aby to, co se pro člověka a v zájmu člověka  děje, odpovídalo jeho reálným možnostem a aby se pamatovalo na jeho limity a snad i hledaly cesty, jak je rozšiřovat.

 

 

 

Literatura:

Vodáčková Daniela a kol. Krizová intervence. Portál. Praha, 2002.

Mikšík Oldřich. Psychologie hromadného chování. UK. Praha, 1980.

Drašar Pavel. Survival.  SPBI. Ostrava, l997.

Frankl Viktor. …A přesto říci životu ano. Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří, 1996.

Praško Ján a kol. Stop traumatickým vzpomínkám. Portál. Praha, 2003.

Víme o sobě? Sborník referátů z konference Psychosociální pomoc v situacích mimořádných událostí. Praha, 2004.

Ministerstvo obrany. Zátěžové situace a zvyšování psychické odolnosti.  Praha, 1993

Koncepce ochrany obyvatelstva ČR do roku 2006 s výhledem do r. 2015. Schválena usnesením vlády ČR, 2002.

Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a změně některých zákonů. MV – generální ředitelství hasičského záchranného sboru ČR.