Čas proměn
(pro otce, matku, dospívající děti…a
terapeuty v rodině a rodinné terapii).
PhDr. Věra Müllerová, PhDr. Marie Mezníková
předneseno na
Sympoziu rodinné terapie
v Hejnicích 3. dubna 2004
Publikováno: Sborník Sympozium rodinné terapie Hejnice 2004
Čas pro rodinu
Publikováno: Psychologie dnes, 10
roč./2004/č.12,str.26-28
Vše plyne.
Proměny se dějí v čase historickém, kulturním, sociálním, rodinném a individuálním. Mění se společenské kulisy rodiny. Rodina uprostřed kulis. Sama rodina ve své rodinné kariéře Každý člen rodiny sám.
Z jakých pozic podáváme zprávu?
Jsme obě ženy, ve zralém věku, vdané, s velkými dětmi.
Jsme psychoterapeutky, kterým je blízká rodinná terapie.(Naše rodinně terapeutické
kořeny sahají do Dubí k panu primáři Petru Bošovi.)
V poslední době jsme se v naší terapeutické práci opakovaně setkávaly s rodinami, kde jsme nacházely určitou podobnost. Naše další rozvahy jsou popisem zkušeností, které jsme při této práci nabyly. Jsou to naše postřehy, zajímaly by nás zkušenosti a názory kolegů k danému tématu.
Je to téma rodina s velkými dětmi (rozuměj plnoleté nebo skoro plnoleté). Jací jsou dnešní dospívající? Jaké změny u nich přinesl čas ve smyslu vývoje společnosti a rodiny?
Zdá se, že si jsou se svými rodiči bližší, než před např. 40ti lety, jsou mezi nimi intimnější vztahy. Ale také se více vymezují vůči svým rodičům. Asi jsou více otevření a přímí v tom, jak projevují své nároky a přání. Okolnostmi jsou vedeni i sami přispívají k procesu stírání mezigeneračních hranic v rodině.
Někdy vyhledávají pomoc odborníka při řešení svých vztahových problémů s rodiči.
K nám do terapie přicházejí převážně velké dcery pro neporozumění s otcem. Velcí synové k nám chodí málo a nenacházíme takovou podobnost v předkládaných potížích jako je tomu u velkých dcer.
Pro některé dcery se stává matka důvěrnící a kamarádkou
(chodí spolu například i na diskotéky, navzájem se svěřují se svými citovými
prožitky ) a v té samé době se otec může stát
cizím člověkem, v horším případě nepřítelem. Někdy stírá (překračuje)
mezigenerační hranice matka, když je nespokojená v manželství. Obrací se
k dceři, aby získala to, co nedostává
od manžela, nebo si myslí, že to nedostává. A tak se mohou obě dvě proti manželovi
a otci spojovat.
V jedné
z konsultací sděluje manželka: „Manžel mi
říká: udělala sis ze starší dcery životního partnera. Jsi s ní moc velká
kamarádka, máš ji místo mě… Ale já jsem za ní začala chodit, až když on mě
odmítal. A on se tolik zlobí, že ji mám za kamarádku… Když já si s ní tak rozumím!“
Rodová blízkost může přinášet dobré i nedobré věci. Přiblížení na jedné straně nese s sebou riziko oddálení jinde. V terapii nám někdy připadá, že otec je příliš odstrčený a cítíme, že je třeba ho podpořit a posílit jeho pozici v rodině.
Jedna z našich klientek - velkých dcer, která je
z rodiny z více velkými dětmi, kde se otec dostal do pozice mimo
rodinné společenství, sama výstižně charakterizuje daný stav: „Jsme velká tlupa v zajetých kolejích,
my děti s mamkou proti taťkovi.“
Jiná velká dcera přichází do
terapie a říká. „Nesnesu se s otcem,
vadí mi to, chtěla bych si s ním víc porozumět. Nelíbí se mi, že se ke mně
a k staršímu bratrovi chová povýšeně, bere nás
pořád jako děti. A také mi vadí, jak se
chová k mamce,často na
ni vyjíždí, mamka se trápí… ale
mamka mi říká, že ho musím brát
takového, jaký
je…“
Formulování zakázky předznamenalo aranžmá společné práce. Dcera chtěla otci porozumět a chtěla „na tom pracovat sama“ ( přizvání celé rodiny připouštěla jako možnost později).
V terapii byly vymezeny hranice rolí, kompetence a zodpovědnosti – dcera bude řešit problém jen za sebe, ne za matku. Dále byla podporována v hledání pravděpodobných motivů otcova chování a vedena k větší vnímavosti vůči tomu, co se jí na otci líbí.
Změnou pohledu došlo k většímu
přiblížení dcery k otci a i on se dle jejích slov „začal více
snažit“.Dívka se zklidnila. Sdělila, že „doma
je to teď jiné, otevřeně se mluví o problémech, všichni se snaží k sobě
chovat lépe. “
Zdá se, že v této rodině matka
nepřipustila spojenectví s dcerou proti otci, ačkoliv si byly blízké a
navzájem se svěřovaly. Rodová blízkost zde byla ku prospěchu.
Když přicházejí do terapie jako první dcery, ochotně a rády se připojují matky, ale stále více v naší rodinně terapeutické praxi spolupracují i otcové. Setkáváme se také s tím, že se o terapii přihlásí jako první otec. A to je náš další příběh, který uvádíme podrobněji.
„Jiní, a přece stejní“
Otec přišel
s tím, že se zhoršila jeho komunikace se ženou i dcerou Alenou (jméno je
pozměněno). Obě dvě se k terapii postupně připojily.
Jedná se o rodinu, kde
všichni chtěli, aby doma bylo lépe. Matka je
v koalici s dcerou a
každý z rodiny to ví. Alena je studentka VŠ.
Nesnese se s otcem, jsou
si prý podobní, oba jsou cholerici. Chyba je podle Aleny
na straně otce – říká
„hlavně, abych nebyla jako on, je ješitný,
agresivní, egoistický“. O matce
naproti tomu říká „je úžasná,
zahrnuje mě láskou, vážím si ji, obdivuji
ji“. Od
terapie Alena očekává, že otec vše pochopí
a změní se, ale zároveň je
skeptická, moc tomu nevěří.
Otce my terapeutky
vnímáme jako vstřícného člověka. Sám mluvil o tom, že se chce změnit, ale
postupně docházel k tomu, že „vina“ není jen na jeho straně.
Matka se představuje jako spolupracující, vcelku v manželském vztahu a v rodině spokojená, Zdá se, že ve vztahu k manželovi dokáže své potřeby uspokojovat dobře, s dcerou si také rozumí,…říká: „jen kdyby se ti dva nehádali, pak by všechno bylo v pořádku“.
Dcera Alena je citlivá a zranitelná. Zlobí se na otce, že ubližuje jí a matce. Ochraňuje matku z pozice rodičovského dítěte.
Terapie rodiny trvala necelý rok. Byla to dobrodružná, zajímavá a poučná výprava na její „OR“ (ostrov rodiny - inspirace PhDr. Rieger). Byly jsme tam na návštěvě a na určitou dobu jsme všichni tvořili pracovní společenství. Ušli jsme spolu kus cesty. Zažívali jsme vzájemné přibližování a oddalování členů rodiny. Podporovaly jsme je jako průvodci při zdolávání překážek, spoluprožívali potěšení při úspěchu. Všichni členové rodiny jsou tvořiví, měli jsme možnost pracovat s metaforu.
Když byla rodina vyzvána, aby umístila na svém „ORu“ problém, s kterým přišla , iniciativy se ujala Alena – vzala černý polštář a se slovy „nemám ho kam položit, je to všude“ hodila polštář k nohám otce. Ten ho posouval dál od sebe – s komentářem „neberu to celé na sebe“. Zasáhla matka se snahou přemístit „problém“ jinam…a zase se ozývá Alena – nechce to tam, mělo by to být úplně pryč a rodiče se připojují…Tak jsme zažívali něco, co všechny v rodině spojuje - všichni chtějí najít řešení. V této fázi už není jeden označený viník.
Dále jsme např. sdíleli zážitky imaginárního rodinného výletu, později psali o výletu všichni povídku. Domácí zadání pro rodinu bylo: „Jak jsem se na výletě cítil(a), jaká byla moje role a jak jsem vnímal(a) ostatní.“ Povídky byly rozmanité, vyjadřující odlišné postoje a prožívání členů rodiny. Matka píše …“nebavilo mě to, cítila jsem ve vzduchu roztržku…“ Otec: „…šli jsme spolu, úsměv na tváři…“ Povídky rodičů byly čteny na další konsultaci nahlas. Alenina povídka po dohodě zveřejněna nebyla, jen terapeutky si ji později směly přečíst. Je to upřímná a dlouhá zpověď o vztahu ke každému z rodičů. Můžeme uvést, že Alena vnímala otce jako hlavního organizátora rodinných výletů.
My terapeutky jsme psaly povídky pozorovatele. Obě povídky reflektují to, jak se Alena projevovala jako starostlivá a dominantní, ona byla hlavní organizátorkou. Zdálo se, že rodiče přijímali její nápady a přání, i když při tom působili trochu rozpačitě. Chtějí rodiče skutečně to, co Alena? A chce Alena skutečně to, co přijímá, když říká „tak jo“ a zároveň neverbálně signalizuje odmítání? Nabídly jsme fantazii, že v rodině na sebe všichni hodně myslí, přejí si soulad a to až tolik, že potlačí svá vlastní přání.
To pro rodinu možná přinášelo nový vhled do její situace.
Později jsme byly zpraveny o reálném společném výletě rodiny, který byl (po letech) spontánně realizován.
Dospěli jsme k ušití bílých vlajek jako symbolů smíru, které mají všichni členové rodiny připraveny pro případ, že by někdo někomu ubližoval a nevěděl o tom. Vlajku může a má vyvěsit ten, který cítí, že je připraven (po přestálé komunikační bouři) navázat s druhým kontakt. Pomůže signál synchronizovat vstřícné nálady ? Rozhodují, že každý bude mít vlaječku (ne pouze otec a dcera ). Domlouvají se, že v rodinném teritoriu zvolí místo, kde budou vlajky „vyvěšovány“.
Na příštím setkání řekli,
že vyrobili bílé vlajky, rodiče spolu, otec stříhal, matka ušila.
Pokud víme, vlajky zatím nebyly potřeba.
V závěru zazněla silná slova. Alena říká: „Jsem teď šťastná, vážím si moc obou rodičů. Cítím u taťky snahu a lásku… máme tu pokoru…naučili jsme se více tolerovat… ozdravné bylo, že jsem taťkovi řekla ty ošklivý věci – bylo to sobecký, ale zas mu teď můžu říkat ty krásný věci“. A matka se obrací k oběma – „jste teď oba jiní…táta…(k Aleně) a ty taky“. Na to otec k matce: „ Ty jsi taky úplně jiná“.
Byla to hezká chvíle,
plná vzájemných komplimentů, z nichž některé byly určeny nám. Není důležité je
tady citovat, ale rády se podělíme o naši odpověď. S velkým potěšením jsme
říkaly: „To je Vaše dílo, Vy jste to dokázali, a možná, že některé věci se
staly i samy, nebo díky proměnám, které se dějí v čase.“
V uvedené rodině byl hybatelem změny, iniciátorem muž, který chtěl spolupracovat a dokázal přijmout to, že i on by se mohl změnit, dokonce to sám chtěl. Ale kdyby se k němu nepřipojila partnerka s podobným cílem, nenastaly by takové změny. Síla je především ve spolupráci obou – muže a ženy. Již v Bibli stojí “ Od počátku stvoření, Bůh učinil člověka jako muže a ženu.“( MK 10,6).
V terapii pracujeme zejména na obnovování generačních hranic, posilování manželské dyády, podporujeme proces dozrávání, dceru vedeme k více diferencovanému pohledu na druhé lidi, k většímu porozumění a akceptaci, aby dokázala přijímat otce v přítomnosti a dívat se na něj „dospělejšíma“ očima než dosud. A aby ho dokázala vyzrálejším chováním přesvědčit o své dospělosti, kterou jí otec upírá. Tak se může měnit i pohled a přístup otce a také matky.
Každá rodina potřebuje jedinečný přístup a techniky. Jak říká Irvin D. Yalom v knize Chvála psychoterapie „Terapeut musí usilovat o to, aby pro každého pacienta vytvářel novou terapii“.(str.47)
Myslíme na proměny v současné rodině. Hodně se mluví o tom, jak je rodina oslabená, jak je v krizi, jak je křehká, jak je ohrožená. Jak se oslabuje pozice otce v rodině, jak se mění role a očekávání partnerů na sebe navzájem .
Sociální vědci mluví o „schopnosti přizpůsobit se změně“ jako o nezbytné novodobé dimenzi socializačního procesu .
I rodina se musí přizpůsobovat změnám. Ale jaké jsou to změny? Máme je všechny akceptovat?
Slýcháme, že je normální, že polovina manželství se rozvádí, že je výhodné, když partneři neuzavřou sňatek, že je normální, že se nechtějí stát rodiči. Patří to prý k dnešní době.
Možná,
že bude dobře, když budeme naopak každý sám za sebe, třeba i společně říkat: Je
normální, když lidé uzavřou manželství, žijí spolu v trvalém vztahu, mají
děti a učí se spolu zvládat překážky a problémy, které prostě k životu
patří.
PhDr. Věra Müllerová,
Jč.universita Č.Budějovice,Teologická fakulta
PhDr. Marie Mezníková
Hasičský záchr. sbor Jč. Kraje