Chování osob v davu se zaměřením na mimořádné situace

PhDr. Marie Mezníková, HZS JčK České Budějovice

Předneseno na 9. ročníku konference požární ochrany "Červený kohout" dne 25.4.2006 v Českých Budějovicích

„Ocitli jste se někdy v davu?… Možná spíše v tlačenici, která by se mohla za určitých okolnosti v dav proměnit – vzpomeňte si, jaké pocity s tím byly spojeny?“... (já jsem zažila stísněné pocity jako divák při rekonstrukci bitvy u Slavkova, kde jsem se dostala do nepropustné tlačenice množství lidí, kteří pro špatné organizační zajištění akce byli v ohrožení).

„Co byste dělali, kdyby v tuto chvíli začal padat strop? … Utíkali byste ke dveřím, k oknu? Dáte při tom někomu přednost, nebo se budete snažit dostat co nejrychleji ven i na úkor ostatních? Posbíráte všechny své věci nebo utečete tak, jak jste? Zůstanete sedět a čekat, co se bude dít? Budete se snažit nějak ovlivnit nebo organizovat ostatní návštěvníky? Zavoláte záchranáře?“...

Ať je naše představa jakákoli, zároveň nás jistě napadá, že to je pouze fantazie, nás se přece nějaká katastrofa netýká – neštěstí se stávají jinde a jiným lidem. To je přirozený obranný mechanismus, díky němuž můžeme žít s důvěrou v relativní bezpečí okolního světa.

O tom, že hromadné psychické jevy jsou realitou dneška, svědčí např. zprávy v denním tisku – deník Právo z 6. února t.r. popisuje čtyři závažné události, které přinášejí svědectví o davových jevech rozličného charakteru (byť musíme počítat se zkreslujícím pohledem i jazykem novinářů):

1. O tom, jak ničivá může být síla rozvášněného davu, hovoří zpráva o násilnostech muslimů před dánským a norským velvyslanectví v Damašku („…policie ztratila kontrolu nad situací poté, co skupiny nejodhodlanějších demonstrantů protrhly policejní kordón…“ Dav nezastavili ani muslimští duchovní, kteří násilnosti odsoudili…).
2. Potopení egyptského trajektu v Rudém moři, kde přišlo o život 1400 pasažérů. Zde mělo přispět k naklonění lodi to, “…že znepokojení pasažéři ve zmatku zaplnili právě nakloněnou stranu plavidla…“.
3. Dav na stadiónu v Manile ušlapal 79 lidí a dalších 360 bylo zraněno („Panika nastala poté, co někdo v davu zařval, že je na stadiónu bomba, což se nepotvrdilo“).
4. V Kalifornii došlo v nápravném zařízení ve městě Castaic k rasově motivovanému střetu vězňů – následkem bitky, na níž se podílela zhruba polovina, tedy 2000 uvězněných, bylo přes sto zraněných, z toho 20 těžce a jeden mrtvý.

První ucelené zpracování psychologie davu nacházíme u francouzského sociologa Gustava Le Bona. Přestože jeho kniha Psychologie davu vyšla již v r. 1895, nacházíme odkazy na ni snad ve všech současných studiích, zabývajících se touto tématikou.

V současných přístupech se upouští od používání pojmu „dav“ – ten je nahrazen termínem „hromadné chování“. To je v situacích extrémní hromadné zátěže chápáno jako přirozené chování a prožívání člověka. Zejména v případě, kdy se jedná o náhlé a neočekávané ohrožení životů a majetku.

Co je to dav?

Jedná se o náhodné, neorganizované seskupení jedinců, které bývá situačně podmíněné zaměřením na společný objekt nebo činnost. Lidé jsou v davu spojeni psychickou vazbou na podkladě prožívání podobných emocí, vyvolaných týmiž extrémními podněty. Dochází tak k potlačení individuality a nadvládě společného ducha. Chybí pocit vlastní zodpovědnosti, příznačná je anonymita. V zátěži dochází k emočnímu zaplavení, kdy je člověk ochromen mnohými vůlí neovladatelnými pocity. Emoce nejsou brzděné etickými nebo organizačními normami, vedou tak k primitivnímu chování se sníženou rozumovou kontrolou. Chybí vzorec řešení dané situace. Reakcí na frustraci, kterou taková situace přináší, bývají i projevy agresivity.

Dav může vzniknout náhle a nečekaně, ale stejně tak v důsledku postupného vývoje určitých situací, majících silný emocionální náboj. Z hlediska počtu účastníků není dav specifikován, davové chování může vzniknout i v relativně malém počtu jedinců.

Odborná literatura popisuje a vysvětluje obecně platné psychosociální procesy a zákonitosti, které vedou v extrémních situacích k hromadným psychickým jevům. Výkladový rámec „hromadného chování“ pak zahrnuje rozmanité jevy jako publikum, tlačenice, sociální hnutí atd. a také reakce na pohromy a katastrofy. Uvedené jevy mají mnohé společné rysy, zejména výraznou emocionalitu, citovou nákazu a sugestibilitu. Jsou však vyvolány rozdílnými spouštěcími momenty. Zatímco např. pro publikum je dominujícím motivem chování touha po určitém silném prožitku, v situacích katastrof je to strach a boj o život.

Chování, vyvolané katastrofickými událostmi, může nabývat podobu „paniky“. Ta je popisována jako prudký a náhlý projev afektu zděšení, spojený s egoistickým bojem o záchranu života a únikem z místa skutečného nebo domnělého nebezpečí. Je-li možnost úniku omezena nebo znemožněna, je panická reakce charakterizována pohybovou nadprodukcí, což se navenek projevuje jako zmatené pobíhání, strkání, hemžení. Jedná se o instinktivní chování, společné mnoha živočišným druhům. Jeho účelem je najít v situaci ohrožení z množství produkovaných pohybů náhodně ten, který vede k úniku (jako létající pták v uzavřené místnosti). U člověka tak vzniklé afekty blokují racionální chování, které je nahrazeno instinktivním. Původně biologicky účelné chování u živočichů může u člověka znamenat spíše dezorganizaci. V davu pak hrozí nebezpečí ušlapáním, nebo se také uvádí, že daleko nebezpečnější je v podobných situacích „davový lis“. Dav se semkne natolik, že v něm už nelze upadnout a hrozí smrt udušením. V situacích, kdy se dav pokouší opustit místnost jedním úzkým východem, naděje na rychlé opuštění prostoru dramaticky klesne. Čím více lidé chtějí ven, tím déle jim opuštění místnosti trvá. Je reálná zkušenost, že vchod, kterým chtějí lidé při ohrožení uniknout z budovy, se zablokuje množstvím zraněných.

Můžeme polemizovat, kdy se skutečně projevy paniky vyskytly. Nálepka paniky se někdy přisuzuje až zpětně, pokud došlo ke ztrátě na životech. Avšak lidé, kteří sami onu situaci zažívají (na rozdíl od vnějších pozorovatelů) často neposuzují svoje reakce jako nepřiměřené, iracionální nebo velice intenzivní. Tak například, úprk k nejbližšímu východu může být jedinou racionální reakcí v případě požáru.

V odborných i populárních textech nacházíme různé informace o chování davu, ale zdá se, že to jsou často úvahy ryze hypotetické. Ve skutečnosti toho o chování davu víme málo. Při výzkumu chování davu lze jen obtížně využít experimenty. Je možné pouze analyzovat skutečné tragické události (jejich rozbor už však bývá zkreslen pohledem zúčastněných a fakta jsou často nepřístupná psychologickému zkoumání z důvodu „citlivých“ údajů) nebo modelovat davové chování pomocí počítačů.

„Při útoku na newyorské Světové obchodní centrum 11. září 2001 si vyžádal dopad letadla asi pět stovek obětí na životech. Většina lidí přítomných v budově zásah přežila. Půl druhého tisíce z nich však následně zahynulo, protože nestihli budovu opustit během 42 minut, jež zbývaly do jejího zhroucení. Počítačové modelování evakuace plně obsazeného Světového obchodního centra ukázalo, že „Achillovou patou“ by při masové evakuaci byla schodiště. Ta nebyla na pohyb velkého počtu lidí vůbec dimenzována. Za plného provozu by se v každé z budov nacházelo 20 tisíc lidí. Z nich by se včas nedostalo ven asi 14 000. Většina by našla smrt právě v zácpách na schodištích.

Vyšetřování okolností, za jakých probíhala evakuace „dvojčat“ Světového obchodního centra po útoku 11. září 2001, stále ještě není u konce. Vyšetřovatelé už vyzpovídali více než 1000 lidí, kteří se dostali z budovy včas a zachránili si život. Zbývá vyslechnout ještě asi dva tisíce osob. Šetření už přineslo překvapivá zjištění. Lidé s opuštěním zasažené budovy dlouho váhali. Zjevně si neuvědomovali, jaké nebezpečí jim hrozí. Tři čtvrtiny začaly opouštět budovu do pěti minut po zásahu prvním letadlem. Další pětina opouštěla budovu až během první hodiny po zahájení útoku. A pět procent zůstalo ve svých kancelářích ještě déle. V mnoha případech měli lidé větší strach o svůj počítač než o vlastní život.“ (cit. J. Petr).

O tom, že lidé mají tendenci vracet se na místo neštěstí pro své věci, podávají svědectví i naši hasiči. Souvisí to zřejmě se sníženou rozumovou kontrolou chování v extrémní zátěži - člověk impulzivně po záchraně sebe sama chce ještě zachránit svůj majetek, i když by se tím dostal opětovně do ohrožení života.

Jaká je u nás praxe v projektování a provozním zabezpečení budov? Je možno v případě nouze zajistit rychlou a bezpečnou evakuaci? Existují technické a provozní předpisy. Vycházejí z poznatků o hromadném chování? Počítají s tím, že hladký pohyb osob v daném objektu může začít váznout, že schodiště nebo východy se zablokují v důsledku davové paniky?

Informovala jsem se v jednom obchodním centu – ano, postupovali by podle plánu – ale ten vychází z toho, že na vše bude dostatek času a že návštěvníci centra budou „uvědomělí“ -jsou poučeni o tom, kde je např. nouzový východ, kterým by se měli evakuovat a skutečně tento východ použijí. S náhlými událostmi, které např. nespustí elektrickou požární signalizaci, plán nepočítá. Co by člověk dělal, kdyby vnímal ohrožení? Nejspíš by co nejrychleji utíkal dlouhou pasáží zpět k eskalátoru, kterým se dostal nahoru. Označení směru úniku k nouzovému schodišti nevidí a neví, kde nouzové schodiště je. Prostor eskalátoru je úzký na to, aby se jím dostalo ven více lidí najednou. Jakou šanci zde pak mají lidé slepí, staří nebo vozíčkáři?

Některé zahraniční studie se zabývají problémem evakuace postižených lidí. Poukazují na nutnost změnit veřejné prostory tak, aby byly nejenom přístupnější, ale také bezpečnější pro všechny. Judith Holtová z Centra pro postižené z utazské univerzity (Utah State Uni.), říká, že "11. září nám jasně ukázalo, ze máme velké problémy. Když teroristé zaútočili na světové obchodní centrum a dvojčata se začala řítit, stovky lidí zacpaly schodiště a vozíčkáři zůstali nahoře.“

Vraťme se k představě katastrofy v budově v níž se právě nacházíme. Můžeme se stát účastníky davu při snaze o rychlý únik. První drhnutí nastane ve dveřích vedoucích z této místnosti. Dále na schodištích, kde by se mohlo setkat množství ubytovaných hostů a návštěvníků restaurací…a další svízelná situace bude u hlavního vchodu v místě otočných dveří, které jsou za běžného provozu působivé - ale jak by fungovaly v případě nouze? Jako další „slabé“ místo se ukazují dveře ve 2. poschodí, do nichž ústí únikové schodiště, které se zdají být velmi úzké - odpovídají však normě. Jak podobné normy vznikají? A opravdu se automaticky otevřou únikové dveře v každém případě hromadného úniku osob?

Připomenu tragickou událost z nedávné doby – zborcení střechy výstavní haly v polských Katovicích 28. ledna t.r. V novinách (MF dnes 30.1.) se dočteme, že tam zahynulo nejméně 66 lidí. Otázka je, zda zřícení střechy bylo tak náhlé, že tito lidé neměli reálnou šanci uniknout, nebo se jejich šance snížily i nedostatečným zabezpečením možnosti nouzového úniku – noviny píší o uzamčených nouzových východech („lidé rozbíjeli židlemi skleněné panely, aby se dostali ven“), a nebo zda situaci komplikovalo i chování unikajících lidi? Útržky svědectví účastníků: „Viděl jsem hrozné scény, jak se lidé snažili dostat ven…“, „Ozval se obrovský rachot a křik. Viděl jsem, jak lidé začínají utíkat. Chtěl jsem rychle doběhnout ke dveřím, ale něco mě srazilo k zemi…Pak se mi podařilo mezi lidmi, kteří kolem mne utíkali, postavit.“

Na základě zpráv z tisku můžeme pouze spekulovat, zda se lidé chovali účelně nebo propadali davové panice, která ztěžovala únik z místa ohrožení.

Ačkoliv se většinou předpokládá, že přirozenými reakcemi na fyzické nebezpečí a prožitek omezené možnosti úniku je davová panika a egoistický boj o život, některé odborné studie hovoří o prosociálním chování v situacích neštěstí. Tyto studie dokazují, že projevy vzájemné pomoci jsou velice běžné a mnohokrát dokonce převažují, a to do takové míry, že ke skupinovému úniku může dojít tak pozdě, že přežití je ohroženo. Anthony R. Mason v časopise Psychiatry (2/2005) uvádí, že typická reakce na různé hrozby a katastrofy nebývá útěk, nýbrž snaha dostat se do blízkosti osob a míst, které člověk zná a jsou mu blízké; navíc vyšlo najevo, že odloučení od blízkých osob způsobuje v člověku větší stres než samotné fyzické nebezpečí. Tato pozorování jsou vysvětlována modelem tzv. sociální vazby který je postaven na tom, že lidé jsou především sociální bytosti, pro které má vazba k druhému primární důležitost. Podle uvedeného autora člověk uniká z určitých situací proto, aby se dostal do jiných, které vnímá jako známé a blízké, ačkoliv nemusejí být objektivně bezpečnější.

Studovat všechny tyto sociálně psychologické jevy je důležité pro porozumění zákonitostem hromadného chování, které je základem jak prevence, tak i účinné pomoci postiženým skupinám osob.

Oblast prevence je třeba vidět v širších souvislostech a z hlediska mezioborové spolupráce, jakým je propojení technických a humanitních disciplin.

Budovy by měly být z hlediska bezpečnosti projektovány a zabezpečeny tak, aby je v případě jakéhokoli ohrožení mohly opustit všechny přítomné osoby. Měly by být zohledňovány nejnovější sociálně psychologické poznatky o chování davu – ať už se jedná o technická kritéria realizace budov, provozní zabezpečení a také připravenost personálu. Psychologická výzkumná a odborná i popularizační publikační činnost by měla přinášet více konkrétních výsledků, které by sloužily jako podklady pro techniky, pro úředníky a také pro vzdělávání obyvatel.

Do oblasti prevence spadá i cvičení lidí ke zvládání ohrožujících situací - příprava obyvatel, výcvik záchranářů a profesionálních vyjednavačů, ale také učitelů, řídících pracovníků, výchova ve školách atd.

Při řešení hromadných situací je důležité počítat s tím, že v náhodných uskupeních (v davech) se nacházejí jak osoby, které mohou díky sníženému sebeovládání strhávat k projevům paniky, tak jedinci, kteří se v takových situacích svou rozvahou mohou stát přirozenými vůdci. Zde je třeba pro naše uvažování rozlišit, zda se jedná o hromadné chování v situacích katastrof nebo v uskupeních, která vznikají na základě vyhledávání situačního vzrušení.

Pro zajímavost i poučení uvádím některé zkušenosti z policejní praxe, na nichž lze demonstrovat davové jevy (dle informací mjr. ing. J. Fencla, PČR, Správa Jč. kraje, Č.B.). Policie je cvičena na jejich zvládání tím, že se učí přiměřeným taktikám zásahu při demonstracích, street party apod.

Odborníci uvádějí, že asi 3% účastníků jsou tzv. „startéři“ (počítají s výtržností), 7% jsou „fanoušci“ a asi 90% lidí jde na akci za zábavou. Při vznikajícím napětí je nejúčelnější davovým jevům předcházet vyjednáváním. Jedním z významných momentů, které je třeba brát v úvahu, aby nedocházelo ke stupňování emotivity, je „řeč barev“. Pro tyto účely je proto důležité oblečení neutrální (šedé) barvy. Policejní zásahový oděv v barvách černo-žluté (to mají v přírodě nebezpečná zvířata) může dále provokovat stupňující se agresi.

Až při neúspěchu vyjednávání se přistupuje k použití síly, další diskuse je neúčinná. Na projevy agrese v davu je nutné reagovat, zpočátku třeba jen pohybem, jinak agresivita narůstá. Důležité je pak odhalování a neutralizace nejaktivnějších agresivních účastníků – „startérů“ nastupujícího hromadného chování. Při vlastním zásahu se již upouští od dříve používaného tzv. „zónového boje“ (kordony) – kdy byl nejagresivnější účastník protažen mezi štíty, kde jej zadržela druhá řada policistů a stěna ze štítů se zase uzavřela. Ukázalo se, že kordony nejsou efektivní, protože vytvářejí nežádoucí protitlak. V současné době se cvičí a využívá „sektorová činnost“, kdy se zasahující policisté rozdělí do menších koordinovaných skupin, které proniknou do prostoru mezi účastníky akce a tím dav rozdělí. Skupiny policistů jdou cíleně pro „startéry“, které odvádějí z dohledu. Zajímavá je zkušenost, že je nikdo nebrání, jako by pro ostatní přestali existovat. To jen potvrzuje poznatky o davovém chování.

Jde tedy o to, jak nejúčelněji dav usměrnit, aby se projevy davového chování nestupňovaly, ale naopak aby se vytvořily podmínky pro uvolnění emocí a postupné rozplynutí nebo rozptýlení davu. To znamená, že např. u postupujícího davu by neměla být snaha o jeho zastavení, ale účinnější strategií je pokusit se jej rozdrobit do menších proudů, čím ztrácí na energii a díky své malé kohezi se bude sám rozpadat. Při určitých příležitostech je také vhodné podpořit, resp. umožnit zdravé formy uvolnění stresu, jako je např. vybití energie při hudbě…Tím se snižuje i pravděpodobnost následného násilného chování.

Vraťme se však k událostem, o které nám jde primárně, a to k situacím hromadných neštěstí. Jak tady zvládat davové jevy? Připomeňme si, že ty vznikají v takových situacích nenadálého ohrožení, s nimiž daná skupina jedinců nepočítá a není připravena na ně reagovat. Chybí pro ně odpovídající vzorce chování. Člověk reaguje instinktivně a je zvýšeně sugestibilní. To znamená, že ve zvýšené míře podléhá vlivu okolí a je možno jej ovládat.

Za klíčovou je v takové situaci považována role „vůdce“ – ať už oficiálního nebo situačně vzniklého. Ten může mít zásadní vliv na rozvoj situace ve smyslu dimenze „selhání – akceschopnost“ (Mikšík, str. 249).

Ovlivnit vývoj hromadného chování lze tedy spoluprací s dominantním jedincem, nebo aktivním převzetím této role. Na místech hromadných neštěstí jsou v této pozici často hasiči. Ti jsou připravováni a cvičeni pro činnost v podmínkách ohrožení. Na místě zásahu vystupují z pozice formální autority, dané zákonem. Jejich činnost, ale i uniforma tuto autoritu jen podtrhují. Pro možnost ovlivnit a zklidnit skupinu rozrušených jedinců je důležité jejich jisté vystupování. Účinná komunikace je totiž určena nejen tím, co je řečeno, ale zejména neverbálními projevy. Podmínkou úspěchu je sebejisté, rozhodné a cílevědomé vystupování bez emocí (je třeba dokázat ignorovat např. agresivní projevy, nebrat je osobně). Důležité je rychlé rozhodnutí, věcné a jasné pokyny a nekompromisní trvání na vznesených požadavcích.

V současné době jsou již velmi dobře známy a podrobně popsány také účinky a dopady hromadných neštěstí na psychiku člověka. Proto se psychologické přístupy orientují nejen na výklad chování osob v zátěži, ale také na následnou pomoc přeživším ve smyslu posttraumatické péče.

Literatura:

Čírtková Ludmila. Policejní psychologie. Portál. Praha, 2000.
Klimeš Jeroným. Demonstrace ekoaktivistů 16.5. a 29.8. 1998 z pohledu policejní psychologie.
http://jeronymklimes.webpark.cz/mojeprace/demonstrace.pdf
Le Bon Gustave. Psychologie davu. KRA. Praha, 1994.
Mason Anthony R. „Undestanding Mass Panic and Other Collective Responses to Threat and Disaster“. Psychiatry 68, 2. 2005.
Mezníková Marie. Psychologie chování člověka za mimořádných situací. Referát na 8. ročníku konference PO „Červený kohout“. České Budějovice, 2005.
Mikšík Oldřich. Hromadné psychické jevy. Karolinum. Praha, 2005.
Nakonečný Milan. Sociální psychologie. Academia. Praha, 2004.
Wagnerova Cynthia G. "Disaster Planning For the Disabled". The Futurist. March-April 2006.
Petr Jaroslav. V davu hrozí smrt udušením.
http://lidovky.zpravy.cz/ln_veda.asp?r=ln_veda&c=A051203_135631_ln_veda_blh
MF DNES. 30. ledna 2006. PRÁVO. 6. února 2006.